Historie

Úvod

volně dle publikace VINOŘ 900 LET napsal František Klifner, MNV Praha 9-Vinoř 1988

Vinoř je prastaré místo – z jihovýchodu je sevřeno zámeckou oborou, ze severozápadu ohraničeno ctěnickým hájem. Kolem dokola jsou úrodná pole. Pětistupňovou kaskádou rybníků protéká Vinořský potok, zvaný v minulosti též Valcha nebo Chobot. Jeho pravý břeh se opírá o pískovcové útvary, vytvářející mělké údolíčko, místně zvané V Topolech. Zarostlé stráně V Obůrkách a Na Břízku zavedou je pod bývalý cukrovar, kde se Vinořský potok spojuje s potoky Přezletickým a Radonickým, aby společně pospíchaly k Brandýsu.

Vinořská náves má přibližně obdélníkový půdorys. Na okraji konfigurace, na pískovcovém výběžku stojí kostel. Podle kostela, v úvozovém zářezu částečně vysekaném do skalního podloží, vznikla ulička, která vede z návsi k potoku.

Nejstarší historicky doloženou stavbou v obci je místní kostel, zasvěcený Povýšení sv. Kříže. Původní románská jednolodní stavba byla v letech 1727 – 1728 přestavěna do nynější barokní podoby.

Projektantem byl pravděpodobně tvůrce vinořského zámku F. M. Kaňka, který původní kostel rozšířil o dvě boční lodi, zvětšil apsidu a k severní straně přistavěl sakristii. V průčelí stavby je hranolová věž, krytá nízkou cibulovitou stříškou. Její zdivo z vrstvené opuky je románské. V horním patře jsou patrny zbytky potrojných okének. Do severní stěny sakristie byl při barokní přestavbě vsazen náhrobní kámen Elišky z Kraselowa, manželky Jana z Dubče. Vnitřní zařízení kostela pochází převážně z 18. století. Starší je pouze gotický dřevěný krucifix z doby kolem poloviny 15. století, restaurovaný v roce 1972. Kolem kostela býval od pradávna hřbitov. Avšak roku 1805 byl zrušen, zachovala se jen původní kostnice.

Vinořské okolí je zdánlivě nevýrazné, mírně zvlněná rovina, pozvolna se svažující k Labi. Jakkoli je důvěrně známe, stále nás přitahuje svým letitým kouzlem.

Do Vinoře se sbíhá osm silnic ze sousedních míst, což ukazuje na někdejší význam obce. Proudil sem po nich život drobných lidí se všemi radostmi i strastmi. Jezdily po nich ověnčené svatební kočáry do vinořského kostela, tudy vedly pohřební průvody na vinořský hřbitov. Po těchto cestách drkotaly selské potahy, obtížené úrodou z polí. Skotačily na nich generace školáků z okolních vesnic do vinořské školy. Každá silnice měla svůj charakter a zvláštnosti. Dnes na nich jen občas potkáváme turisty při polodenních výletech. A mají věru kam zamířit.

Sousední hrad Jenštejn založil počátkem 14. století dvorský sudí Jeneč z Janovic, po němž byl pojmenován na Jenčův kámen – Jencenstein. Roku 1368 hrad koupil Pavel z Vlašimi, notář královské komory a přítel císaře Karla IV. Zahájil rozsáhlou přestavbu hradu, kterou dokončil jeho syn Jan z Jenštejna, arcibiskup pražský. Roku 1641 hrad vypálila protestantská vojska. V letech 1973 – 1977 zde Okresní muzeum Praha – východ provedlo archeologický výzkum, celkovou rekonstrukci a otevřelo baštu pro veřejnost.

Osada Ctěnice spadá do katastru obce Vinoř. Její zámek, datovaný rokem 1286 jako vodní tvrz, a dosud stojící stará drábovna připomínají feudální doby roboty.

Cesta ze satalického nádraží zámeckou oborou inspirovala hudebního skladatele Jaroslava Křičku k zasazení děje komické opery Bílý pán do fiktivního satalického zámečku. Avšak ten nikdy neexistoval, a tak si snadno domyslíme, jak podnět vznikl.

Radonice se zaniklou zemanskou tvrzí měly již v roce 1657 první poštovní jízdní stanici v Čechách na trati z Prahy do Kladska. Byla zrušena v roce 1755. Z novějších dějin je známá Radonická stávka zemědělských dělníků, která přerostla místní význam.

Po staletí vedla Vinoří takzvaná císařská silnice z Prahy do Staré Boleslavi. Mohli bychom na ní snadno sledovat celý chod dějin – od bratrovražedné návštěvy ve Staré Boleslavi, přes královské průvody na brandýský zámek, přes švédské i císařské vojenské houfy, nebo selské rebelie, a srážku, vedenou přezletickým občanem Josefem Miranem nad Vinoří i mnohé další významné události, až po kolony wehrmachtu, táhnoucí na Prahu.

Od roku 1609 zavedl řád jezuitů pouti do Staré Boleslavi, jejichž cílem bylo uctívat Paladium země České (posvátná ochrana). Je to reliéf Madony o rozměrech 19 x 13,5 cm, tepaný ze zvláštní slitiny a pozlacený. Podle legendy byl ulit v Byzanci z kovu pohanských model, které sv. Ludmila odevzdala sv. Metodějovi. Vypráví se, že reliéf měl sv. Václav odevzdat před svou smrtí blahoslavenému Podivenovi, který jej za pronásledování ukryl na místě, kde byl ubit. Obrázek marně hledali, teprve později jej vyoral tamější rolník.

Vědecké názory o původu se rozcházejí. Jisté je, že jde o jeden z nejstarších a nejslavnějších českých mariánských obrazů. K jeho ochraně byla v roce 1617 zahájena stavba kostela Nanebevzetí Panny Marie. Vavřinec Hofkircher se mariánského reliéfu zmocnil a odvezl jej. Až teprve roku 1638 byl obraz přivezen do Prahy, uctíván na Vyšehradě a u sv. Víta, pak ve slavném průvodu vrácen roku 1639 do Staré Boleslavi. Starší generace byla roku 1938 svědkem převozu paladia do Prahy k uctívání v Týnském chrámu.

Součástí mariánského kultu byla tzv. „Svatováclavská cesta“, s jejíž stavbou začali v roce 1674. Celkem 44 barokních kapliček s trojúhelníkovými štíty vroubilo cestu z Karlína přes Libeň, Kbely, Vinoř, Podolanku, Dřevčice, Vrábí do Staré Boleslavi. Ve Vinoři se zachovalo pět těchto kapliček. Jedna z nich byla v areálu ČKD přemístěna.

Novodobá výstavba zrušila starou cestu, jejíž kapličky zůstaly opodál a vznikla nová cesta, dnešní. Na katastru Vinoře to byli Černínové, kteří roku 1785 dali vysázet kaštanovou alej podle přístupové cesty k zámku. Z této cesty se v letech 1797 – 1834 stala silnice a „Svatá cesta“ byla zorána.