|
Černínové z
Chudenic - O střevíčcích z chlebové kůrky |
|
|
S vinořským kostelem je spojena i pověst o pyšné šlechtičně,
která, protože zneuctila chléb, se v kostele
propadla. Údajné místo je pod oltářem sv. Josefa.
Stejná pověst se vztahuje i k Černínskému paláci
v Praze. |
|
Černínové z Chudenic
-
O střevíčcích
z chlebové kůrky
Václav
Cibula, Pražské pověsti, Praha 1972
Před mnoha a mnoha lety žila v Černínském paláci
krásná a pyšná hraběnka. Nejšťastnější byla,
když se mohla ukázat na plese v nádherných šatech a
ve střevíčcích posázených perlami či brilianty a
když se za ní všichni otáčeli v tichém obdivu nad
její krásou i bohatstvím. V paláci se střídal ples
za plesem, a na každém z nich se hraběnka objevila vždy
v jiných šatech a v nových střevíčcích: vymýšlela
si šaty z orientálního hedvábí i čelenky posázené
drahokamy, od cizích kupců kupovala látky jemné jako
obláček a lehounké jako chmýří pampelišky, a od rána
do večera nemyslila na nic jiného, než jak by zase překvapila
urozené dámy a kavalíry novou nádherou.
A protože si vždycky přála mít na sobě jen to, co
by žádná jiná neměla, napadlo jí jednoho dne, že
si dá udělat střevíčky z chlebové kůrky anebo střídky.
Zavolala si pekaře i ševce a přikázala jim, aby jí
vyrobili střevíčky z chleba, neboť takové střevíčky
budou nejenom středem pozornosti a závisti, ale budou
se i lehko nosit, protože na noze zůstanou měkké a
poddajné, a když se ošlapou, může je zahodit a dá
si zhotovit nové, ještě pěknější. Švec se
vylekal a pekař ještě víc, oba vymlouvali hraběnce,
že se nesluší tancovat po chlebové kůrce, ale
nakonec museli uposlechnout, neboť by pyšná hraběnka
nesnesla jediné slůvko odmluvy anebo nesouhlasu.
Švec vyřezal ze dřeva kopyta, pekař uhnětl těsto a
upekl chléb, až se nad ním srdce smálo, ze zlatové
kůrky pěkně dohněda opečené a ze střídy pak švec
udělal maličké střevíčky a vyzdobil je tak, že
vypadaly na první pohled jako z nejvzácnější vydělávané
kůže, a byly tak jemné a lehké, že je hraběnka na
nohou opravdu ani necítila.
Večer před plesem se oblékla do hedvábí a mušelínu,
obula si nové střevíčky a už se v duchu radovala,
jak jí budou všichni ten neobvyklý nápad závidět.
Nedočkavě čekala, až pro ni kníže pošle kavalíra,
který by jí doprovodil do taneční síně. Hodiny však
míjely a kavalír nešel a nešel. Pyšná paní pomalu
ztrácela náladu, nejdřív byla mrzutá, pak hněvivá
a zlostná, a nakonec div neomdlela, protože si představila,
že přijde o první tanec.
Konečně se dveře rozletěly a na prahu se objevil
vysoký, černě oděný mladý muž. Tváře měl bledé
jako v nemoci a oči se mu leskly, avšak hraběnka už
byla srdcem i duší uprostřed plesového reje, a tak
si ničeho nepovšimla. Černý kavalír se jí vybranou
řečí omluvil za zpoždění, dvorně jí nabídl rámě
a zamířil s ní k východu. Vyprávěl jí přitom
slovy tak barvitými o nádheře plesu, kde už všichni
čekají jen a jen na ni, že se okouzlená a nedočkavá
hraběnka už viděla uprostřed sálu a v duchu si představovala
protáhlé tváře závistivých dam, až se mezi nimi
objeví ve svých chlebových střevíčcích.
V tom zaujetí ani nepostřehla, že výmluvný kavalír
minul chodbu k východu a vede ji stále dál a dál až
ke schodům do podzemí. Teprve tam se zastavila a překvapeně
pohlédla do tváře svému průvodci. Ten ji se zdvořilým
úsměvem vybídl, aby šla dál, ale hraběnka se rozhněvala,
prudce se obrátila a vykročila zpátky k východu.
Kavalír se v tu chvíli přestal usmívat, popadl ji
hrubě za ruku a vtáhl ji do sklepa. Tam hraběnku
pustil, rozpřáhl ruce a zvolal:„Jenom se podívej!
Jen se podívej na svoje střevíčky! Copak sis opravdu
myslela, že taková pýcha zůstane bez trestu?“
Hraběnka zbledla jako smrt, pohládla na střevíčky,
a v tom okamžiku spatřila, že z nich vyrazily drobné
plaménky, už pocítila na nohou palčivou bolest, vykřikla
bolestí i hrůzou a snažila se strhnout střevíčky z
nohou, ale náhle se ze všech stran vyrojilo množství
ďábelských příšer, vrhly se na hraběnku a na místě
ji roztrhaly.
Od té doby je čas od času slyšet ze sklepů paláce
rychlé a neurovnané kroky: to pyšná paní běží
chodbami a snaží se uniknou modravým plaménkům,
které jí ožehují kotníky, běží a běží jako
bez rozumu nad tou strašnou bolestí, a konce té
strastiplné cesty nedoběhne nikdy. |
|
|
|
|
|