Opět je tu desátý březen a s ním již tradiční celosvětová akce Vlajka pro Tibet, která vznikla v polovině devadesátých let v západní Evropě jako připomínka násilného potlačení tibetského povstání ve Lhase v roce 1959. V roce 1996 se k ní připojila první čtyři města v České republice, od té doby účast každým rokem stoupá. Letos vyvěsilo 10. března tibetskou vlajku přes 300 radnic.
 

Co se vlastně stalo v Tibetu v roce 1959 a co se děje dnes?
Po vpádu čínské armády do Tibetu v roce 1950 a postupném obsazení celého území začali Číňané budovat strategické silnice vedoucí do Tibetu a posilovat tam své místní vojenské a policejní jednotky. S rostoucí vojenskou převahou se začal stupňovat nátlak na tibetskou vládu i na obyčejné Tibeťany. Agresivní protitibetská komunistická politika Číňanů po vpádu do Tibetu v roce 1950 nakonec vedla k lidovému povstání, které vypuklo ve Lhase 10. března 1959.

 Povstání bylo krvavě potlačeno a dalajlama byl donucen opustit Tibet a uchýlit se do indického exilu. Bilance úspěchů čínské invaze, nejrůznějších celostátních kampaní, pracovních a ideologických programů a kulturní revoluce je dostatečně známá: 80 000 mrtvých během vojenského vpádu a v důsledku zásahu proti povstání v roce 1959. Přes milion Tibeťanů zemřelo ve věznicích, pracovních táborech nebo při hladomoru. Neustávající exodus Tibeťanů do exilu dosahuje již 120 000 uprchlíků. Z více než 6000 klášterů, chrámů a svatyní, v nichž žilo téměř 600 000 mnichů a mnišek, zůstalo pouhých třináct. Mniši a mnišky byli z klášterů vyhnáni, cenná umělecká díla vypleněna a rozprodána. Komunistická totalitní moc krutě omezila základní práva Tibeťanů na svobodu vyjadřování, užívání mateřského jazyka, pohybu, náboženství. Státní populační politika nutí tibetské ženy k násilným potratům a sterilizacím. Svévolné zatýkání, represe, mučení, zastrašování a věznění se staly součástí každodenního života Tibeťanů v jejich vlastní zemi.

První stadium okupace mělo převážně vojenský, strategický a represivní charakter. Tibet byl přeměněn v gigantickou vojenskou základnu a čínskou přítomnost v zemi ztělesňovali zejména vojáci a administrativní kádry státní správy. Pohyb obyvatelstva byl přísně střežen a regulován a do Tibetu se nedostal nikdo bez úředního povolení. Od 80. let (po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976) došlo i v Tibetu k některým náznakům uvolnění politických poměrů, ale zároveň se prohloubilo ničení země. Vojenskou okupaci země nahradila okupace ekonomická, jejíž důsledky mohou být pro Tibeťany ještě zhoubnější. Největší hrozbu, jíž jsou Tibeťané a jejich jedinečná starobylá kultura vystaveni, představuje státem organizovaný a podporovaný masový příliv čínského civilního obyvatelstva do Tibetu, vedoucí k postupné asimilaci tibetského etnika. Dnes žije v Tibetu vedle 6 milionů Tibeťanů 7,5 milionů Číňanů.

Současná situace v Tibetu je kritická. Kampaň čínských úřadů nazvaná tvrdý úder a s ní spojené převýchovné akce z let 1996 - 2000 stále ještě přetrvávají, i když jen v menším rozsahu. Po útěku Jeho Svatosti karmapy z Tibetu do indického exilu byla kampaň rozšířena na laiky i obyčejné lidi žijící mimo kláštery. Mnoha politickým vězňům byly prodlouženy tresty nebo ztíženy vězeňské podmínky. Nadále je zadržován druhý nejvyšší duchovní představitel Tibetu pančhenlama Gendün Čhökji Ňima, nejmladší vězeň svědomí na světě. I teroristické útoky na New York v září 2001 se čínské úřady snaží využít ve svůj prospěch tím, že režimu nepohodlné osoby začaly označovat za teroristy. Zatím takto označují muslimské Ujgury, kteří se podobně jako Tibeťané snaží zachovat svoji národní identitu. Je jen otázkou času, kdy čínské úřady takto začnou označovat i tibetské mnichy a mnišky, kteří bojují za práva svého národa a náboženství výlučně nenásilnou formou. První případy již byly zaznamenány...

zdroje: tibinfo.cz, tibet.com