Před téměř 50 lety, rovněž v březnu, roku 1969, jsem byl v průvodu na Václavském náměstí poté, co jsme porazily na mistrovství světa Rusáky. Byl to protest národa proti okupaci po našem obsazení „přátelskými“ armádami v roce 1968… Byla rozbita výloha Aeroflotu a už to začalo. Policejní mlátičky nás naháněly a z aut na nás stříkaly bílou barvu, aby nás lépe poznaly…

V listopadu 1989 jsem cinkal na Václaváku klíči, starý režim, plný mlátiček, STBáků, jejich pilných a ochotných spolupracovníků padl a my jsme mohli najednou svobodně volit, volně cestovat dokonce i na západ od nás, mohli jsme dostat dokonce i telefon, pevnou linku! Urazili jsme téměř 30 let a životní úroveň všech se obrovsky zvedla, stejně jako nabídka možností na vyplněné volného času. Máme internet, sociální sítě mobily, které umí úplně všechno, obchody a naše košíky plné, „zaručené“ informace na každém kroku – a najednou se nám asi začalo stýskat po starých časech a vládě jedné strany. STBáci začali vylézat, stejně jako jejich ochotní dřívější spolupracovníci.

Dřívější mlátičky povedou policii, spolupracovníci STB vládu, brzy povedou i českou televizi, rozhlas, nemocnice, poštu a další firmy. Kontrolní hlášení budou za chvilku vypisovat nejen živnostníci, ale všichni. Kde jste byli na dovolené, s kým jste se tam setkali, o čem jste mluvili, jak a o čem mluví kolegové v práci, nadávají na jednu stranu?

A tak jsme letos opět v březnu vyšli na Václavák, po téměř 30 letech od pádu komunistického režimu a po téměř 50 letech od porážky Rusů v hokeji na mistrovství světa, v březnu 1969. Nechceme rušení demokracie a ohýbání ústavy. Nechceme mlátičky ve vedoucích funkcích. Nechceme STBáky a jejich spolupracovníky a patolízaly ve vedoucích funkcích. Nechceme se vracet do normalizace. Patříme do Evropy ne na východ. Už nikam utíkat nechci a ani moc nemohu. Bolí mě klouby, záda, na bruslích o víkendu jsem musel dost často odpočívat.

Nezbývá mi než věřit, že všichni dobří rodáci budou mít dost rozumu a odvahy k tomu, aby to dokázali vyjádřit ve svých postojích i ve volbách. Zatím svobodných. Zatím…

Za dalších 30 let už nejspíš cinkat klíči na Václavák nepřijdu. Chci věřit tomu, že to nebude nutné, že demokracie a zdravý rozum u nás navzdory současné situaci a trendu zvítězí, a že se naše děti a vnoučata za nás nebudou muset stydět.
Jsem rád, že jsem na tom Václaváku zase mohl potkat Vinořáky, stejně jako před téměř 50 lety, stejně jako před téměř 30 lety.

Fr.švarc