Úvod
volně dle publikace
VINOŘ 900 LET, napsal František Klifner, MNV Praha 9-Vinoř
1988
|
|
Vinoř je prastaré
místo - z jihovýchodu je sevřeno
zámeckou
oborou, ze
severozápadu ohraničeno ctěnickým hájem. Kolem
dokola jsou úrodná pole.
Pětistupňovou kaskádou
rybníků protéká Vinořský potok, zvaný v minulosti
též Valcha nebo Chobot. Jeho pravý břeh se opírá o
pískovcové útvary, vytvářející mělké údolíčko,
místně zvané V Topolech. Zarostlé stráně V Obůrkách
a Na Břízku zavedou je pod bývalý cukrovar, kde se
Vinořský potok spojuje s potoky Přezletickým a
Radonickým, aby společně pospíchaly k Brandýsu.
Vinořská náves má
přibližně obdélníkový půdorys. Na okraji
konfigurace, na pískovcovém výběžku stojí
kostel.
Podle
kostela, v úvozovém zářezu, částečně
vysekaném do skalního podloží vznikla ulička, která
vede z návsi k potoku.
Nejstarší
historicky doloženou stavbou v obci je místní
kostel,
zasvěcený Povýšení sv. Kříže. Původní románská
jednolodní stavba byla v letech 1727 -1728 přestavěna
do nynější barokní podoby.
Projektantem byl pravděpodobně
tvůrce
vinořského zámku F. M. Kaňka, který původní
kostel rozšířil o dvě boční lodi, zvětšil apsidu
a k severní straně přistavěl sakristii. V průčelí
stavby je hranolová věž, krytá nízkou cibulovitou
stříškou. Její zdivo z vrstvené opuky je románské.
V horním patře jsou patrny zbytky potrojných okének.
Do severní stěny sakristie byl při barokní přestavbě
vsazen náhrobní kámen Elišky z Kraselowa, manželky
Jana z Dubče. Vnitřní zařízení kostela pochází převážně
z 18. století. Starší je pouze gotický dřevěný
krucifix z doby kolem poloviny 15. století, restaurovaný
v roce 1972. Kolem kostela býval od pradávna hřbitov.
Avšak roku 1805 byl zrušen, zachovala se jen původní
kostnice.
Vinořské okolí
je zdánlivě nevýrazné. Mírně zvlněná rovina,
pozvolna se svažující k Labi. Jakkoli je důvěrně
známe, stále nás přitahuje svým letitým kouzlem.
Do Vinoře se sbíhá
osm silnic ze sousedních míst, což ukazuje na někdejší
význam obce. Proudil sem po nich život drobných lidí
se všemi radostmi i strastmi. Jezdily po nich ověnčené
svatební kočáry do
vinořského
kostela, tudy vedly
pohřební průvody na vinořský hřbitov. Po těchto
cestách drkotaly selské potahy, obtížené úrodou z
polí. Skotačily na nich generace školáků z okolních
vesnic do vinořské školy. Každá silnice měla svůj
charakter a zvláštnosti. Dnes na nich jen občas potkáváme
turisty při polodenních výletech. A mají věru kam
zamířit.
Sousední
hrad
Jenštejn založil počátkem 14. století dvorský sudí
Jeneč z Janovic, po němž byl pojmenován na Jenčův
kámen - Jencenstein. Roku 1368 hrad koupil Pavel z Vlašimi,
notář královské komory a přítel císaře Karla IV.
Zahájil rozsáhlou přestavbu hradu, kterou dokončil
jeho syn Jan z Jenštejna, arcibiskup pražský. Roku
1641 hrad vypálila protestantská vojka. V letech 1973
- 1977 zde
Okresní muzeum Praha - východ provedlo
archeologický výzkum, celkovou rekonstrukci a otevřelo
baštu pro veřejnost.
Osada
Ctěnice
spadá do katastru obce Vinoř. Její
zámek, datovaný
rokem 1286 jako vodní tvrz a dosud stojící stará drábovna
připomínají feudální doby roboty.
Cesta ze
satalického nádraží zámeckou oborou inspirovala
hudebního skladatele Jaroslava Křičku k zasazení děje
komické opery Bílý pán do fiktivního satalického zámečku.
Avšak ten nikdy neexistoval, a tak si snadno domyslíme,
jak podnět vznikl.
Radonice se
zaniklou zemanskou tvrzí měly již v roce 1657 první
poštovní jízdní stanici v Čechách na trati z Prahy
do Kladska. Byla zrušena v
roce 1755. Z novějších dějin je známá Radonická
stávka zemědělských dělníků, která přerostla místní
význam.
Po staletí
vedla Vinoří takzvaná císařská silnice z Prahy do
Staré Boleslavi. Mohli bychom na ní snadno sledovat
celý chod dějin - od bratrovražedné návštěvy ve
Staré Boleslavi, přes královské průvody na brandýský
zámek, přes švédské i císařské vojenské houfy,
nebo selské rebelie, a srážku, vedenou přezletickým
občanem Josefem Miranem nad Vinoří i mnohé další
významné události, až po kolony wehrmachtu, táhnoucí
na Prahu.
Od roku 1609
zavedl řád jezuitů pouti do Staré Boleslavi, jejichž
cílem bylo uctívat Paladium země České (posvátná
ochrana). Je to reliéf Madony o rozměrech 19 x 13,5
cm, tepaný ze zvláštní slitiny a pozlacený. Podle
legendy byl ulit v Byzanci z kovu pohanských model,
které sv. Ludmila odevzdala sv. Metodějovi. Vypráví
se, že reliéf měl sv. Václav odevzdat před svou
smrtí blahoslavenému Podivenovi, který jej za pronásledování
ukryl na místě, kde byl ubit. Obrázek marně
hledali, teprve později jej vyoral tamější rolník.
Vědecké názory
o původu se rozcházejí. Jisté je, že jde o jeden z
nejstarších a nejslavnějších českých mariánských
obrazů. K jeho ochraně byla v roce 1617 zahájena
stavba kostela Nanebevzetí Panny Marie. Vavřinec Hofkircher se
mariánského reliéfu zmocnil a odvezl jej. Až teprve
roku 1638 byl obraz přivezen do Prahy, uctíván na Vyšehradě
a u sv. Víta, pak ve slavném průvodu vrácen roku
1639 do Staré Boleslavi. Starší generace byla roku
1938 svědkem převozu paladia do Prahy k uctívání v
Týnském chrámu.
Součástí mariánského
kultu byla tzv. „Svatováclavská
cesta“, s jejíž
stavbou začali v roce 1674. Celkem 44 barokních kapliček
s trojúhelníkovými štíty vroubily cestu z Karlína
přes Libeň, Kbely, Vinoř, Podolanku, Dřevčice, Vrábí
do Staré Boleslavi. Ve Vinoři se zachovalo pět těchto
kapliček. Jedna z nich byla v areálu ČKD přemístěna.
Novodobá výstavba
zrušila starou cestu, jejíž
kapličky zůstaly opodál
a vznikla nová cesta, dnešní. Na katastru Vinoře to
byli Černínové, kteří roku 1785 dali vysázet kaštanovou
alej podle přístupové cesty k zámku. Z této cesty
se v letech 1797 - 1834 stala silnice a „Svatá
cesta“ byla zorána. |
|
|
|
|